Před několika týdny rozvířila debatu mezi akademickou, pedagogickou, ale i neodbornou veřejností dlouho připravovaná novela školského zákona, která před pár dny prošla ve sněmovně třetím čtením. Pominu teď zcela záměrně veškeré další dobré věci, které novela přinesla (např. navázání platu na průměrnou mzdu) a zaměřím se na §9a, který vzbudil obzvláště mezi akademiky z pedagogických fakult i mezi částí učitelů a odbornou veřejností poprask.
Zmiňovaný paragraf totiž umožní ředitelům při výběrovém řízení přistupovat zcela rovnocenně k těm, kteří mají pedagogické vzdělání, a těm, kteří ho nemají. Nestane se tedy, že by na místo učitele fyziky byl přijat studovaný pedagog češtiny a dějepisu, zatímco odborný fyzik z MFF či strojní inženýr z ČVUT (který o té fyzice taky něco bude vědět) budou mít automaticky smůlu.
Odpůrci této novely argumentují tím, že dojde k náletu lidí s tituly z pochybných soukromých VŠ vzdělaných ve zcela nesouvisejících oborech. Některé hlasy dokonce mluví o „diletantech a amatérech“, proponenti této změny pak podle týchž „potápějí profesi a prestiž učitelského povolání“. Je třeba jim dát za pravdu v tom, že tato novela svěřuje do rukou ředitelů škol ohromné pravomoci, s jejichž pomocí může ředitel výuku na škole jak zkvalitnit, tak zcela rozbít. Proto je třeba myslet na metodickou podporu ředitelů a jejich spravedlivý výběr při konkurzech.
Je určitě nevhodné, aby pedagog bez znalosti vývojové psychologie byl zařazen jako třídní učitel. To ovšem nevylučuje, aby na škole působil na částečný úvazek, přinášeje tak pohledy z praxe do mnohdy stojatých vod školní výuky. Jen málo proponentů této novely volá po extrémech, ostatně i proto je v zákoně podmínka, že si nekvalifikovaný pedagog musí do tří let dodělat pedagogické vzdělání v rámci DPS (doplňkového pedagogického studia). Kritici se bojí toho, že tuto výjimku budou pedagogové zneužívat a řetězit tak svá působení na různých školách – trvání výjimky se nyní počítá od podpisu pracovní smlouvy. To však není věc, která by se nedala ošetřit navazujícím právním předpisem, navíc je otázkou, jestli by ředitel skutečně takového pedagoga přijal.
Labyrint vzdělávání pedagogů
Celá tahle debata však dostane další rozměr, pokud do ní zahrneme způsoby, jakými lze pedagogickou kvalifikaci získat. Kromě jasného způsobu – studiem na pedagogické fakultě – lze vzdělání přímo zaměřené na učitelství získat i na odborných fakultách, které mají akreditované příslušné studijní obory. Učitelství lze tedy studovat například i na přírodovědeckých či filozofických fakultách. Kromě toho však mají absolventi odborných studijních programů možnost doplnit si pedagogické vzdělání například tzv. doplňkovým pedagogickým studiem.
Pro výuku na některých školách ale není výše uvedené třeba – kupříkladu pro výuku na ZUŠ stačí absolventský diplom z konzervatoře (označení DiS.), na níž též probíhá výuka pedagogiky, psychologie a oborové didaktiky. Učitelé odborných předmětů na středních školách pak mohou získat kvalifikaci „studiem pedagogiky“, existuje též „studium pedagogiky volného času“. Zcela zvláštní kapitolou jsou pak magistři speciální pedagogiky, kteří se zaměřují především na vzdělávání dětí s postižením.
Bolest našeho vzdělávacího systému tkví v tom, že tyto jednotlivé studijní programy nejsou propojené, natož pak prostupné. I přes to, že se studijní plány překrývají mnohdy více než z půlky, je obtížné zajistit vzájemné uznávání absolvovaných předmětů. Může se pak stát, že absolvent magisterského studijního programu speciální pedagogika, který by chtěl učit hudebku na základní škole, protože má jako střední školu konzervatoř na klavír, bude ve výběrovém řízení úředně penalizován. Není totiž kvalifikovaný – speciální pedagogika mu umožňuje učit pouze na speciálních školách, konzervatoř pouze na základních uměleckých školách. K tomu, aby mohl učit i onu hudební výchovu na ZŠ, si musí pedagog ještě dodělat (a za desetitisíce zaplatit) další doplňkové studium, kde mu někdo potřetí bude vysvětlovat základy pedagogiky a psychologie, kde bude poslouchat znovu ty samé věci. Tohle studium bude jen pro papír – stejně staré děti totiž může i bez něj učit v hromadné výuce hudební nauky v ZUŠ.
V návaznosti na novelu školského zákona je třeba přepsat zákon o pedagogických pracovnících. Ideální by bylo odstranit všechny tyto bolístky, které v něm již dlouhou dobu hnijí, ale jednotliví pedagogové neměli dostatečnou sílu na to, aby se pokusili tento neutěšený stav narovnat. Jednou z možností je zavedení modulárního systému akreditovaných zkoušek. V momentě, kdy by stát akreditoval jednotlivé předměty podobně, jako třeba akredituje zkoušky elektrikářů podle známé „padesátky“ (vyhláška 50/1978 Sb.), tak by se učiteli z předchozího příkladu velmi zjednodušila práce – stačilo by mu doložit, že absolvoval zkoušky z oborové didaktiky na konzervatoři, absolvování zbytku by mu zajistilo studium speciální pedagogiky.
Dále by bylo žádoucí reformovat způsob, jakým udělujeme plnou kvalifikaci k výkonu povolání pedagoga – to nyní děláme jednorázově a doživotně s momentem, kdy novopečený pedagog vyleze z fakulty. Na tento problém mířil kariérní řád, snaha o jeho zavedení ale před pár lety ztroskotala za halasného přičinění těch samých aktérů, kteří nyní stejně hlasitě protestují proti schvalované reformě školského zákona.
Učitel není doktor
V diskusích se často objevuje srovnání učitelské profese s jinými regulovanými profesemi, a to nejčastěji právníky a lékaři. V ani jedné z těchto profesí však čerstvý absolvent nevstupuje do zaměstnání přímo. Doktoři musejí splnit několikaleté kolečko atestací, až po nich mohou pracovat samostatně. Právníci pak mají koncipientskou praxi, po které se teprve mohou stát advokáty. Jak mladí lékaři, tak právníci skládají na konci svého přípravného období zkoušku. Pedagog je oproti tomu takříkajíc „hozen do vody“ mezi žáky, uvádějící učitel je luxus, který si mnohé školy nemohou dovolit.
Lékaři mají, stejně jako učitelé, povinnost se během výkonu svého povolání neustále vzdělávat. Nejnovější poznatky z vědy jsou ihned (maximálně v řádech jednotek let) aplikovány do praxe, snažíme se léčit vždy v danou chvíli tím nejefektivnějším postupem. U právníků je pak nutnost dalšího vzdělávání ještě více zřejmá – nemohou přeci svým klientům radit podle norem, které již byly zrušeny či novelizovány. Nad tím, že lékaři a právníci dělají svoji práci správně, bdí v zákoně ukotvené profesní svazy – Česká lékařská a Česká advokátní komora, které mají právo v krajním případě „delikventy“ vyloučit ze svých řad a tím jim efektivně znemožní svoje povolání vykonávat.
Učitelé se v případě své chyby nemusí žádného takového postupu bát. V momentě, kdy jsou zaměstnáni na dobu neurčitou a řádně vyplňují pedagogickou dokumentaci, je téměř nemožné špatného učitele ze školství vyvázat. Povinnost dalšího vzdělávání je sice v zákoně zakotvena, nikdo ale příliš neřeší, jaké přesně vzdělávání má pedagog absolvovat. Kurzy pro pedagogy mají velmi rozdílnou kvalitu, učitelské konference jsou spíše výjimkou.
Pokud chceme se stavem vzdělávání pedagogů něco udělat, měli bychom se spíš zaměřit na to, jak pedagogy vzděláváme, a to nejen na školách, ale i v průběhu kariéry. Měli bychom též vyřešit spletitý systém různých oborů, které mohou sloužit pro získání pedagogické kvalifikace. Velmi též sílí otázka založení profesního svazu pedagogů. Dokud se s výše uvedenými problémy nevypořádáme, bude náš nejmenší problém, že na školách bude pár let učit i někdo, kdo nemá ty správné papíry.
Psáno pro Pirátské listy, původní datum publikace 16. 2. 2021
