Chemii máme v rodině. Oba dva mí rodičové chemii vystudovali, můj děda ji dokonce dlouhá léta učil na Univerzitě Pardubice. Nebylo tedy překvapením, že jsem se již na gymnáziu začal okolo chemie ochomýtat. Životním zlomem pro mě byla účast na chemické olympiádě v roce 2012, kde jsem se umístil tak dobře, že jsem byl pozván na letní soustředění na Běstvině.
Na Běstvině jsem potkal spoustu nových přátel. Tenhle tábor ve mně zažehl motivaci k dalšímu studiu, a tak jsem se chemických olympiád účastnil i v roce 2013 a 2014. Dokázal jsem se umístit osmý v národním kole, což mě kvalifikovalo i na další výběrová soustředění.
Po střední škole jsem pak, předpokládaně, šel studovat chemii na Univerzitu Pardubice. Zde jsem zakotvil na Ústavu orcganické chemie a technologie, kde jsem nakonec navařil jak bakalářku, tak diplomku. Věnoval jsem se tam C–H aktivacím aromátů. To jsou takové užitečné reakce, které se používají mimojiné i při syntézách léčiv. Bakalářka, za kterou jsem dostal ocenění děkana, byla o tom, jakým mechanismem tyto reakce probíhají. Tyhle znalosti jsem pak úročil v diplomce, kde jsem se snažil zafixovat palladium, které v reakcích funguje jako katalyzátor, na nějaký pevný nosič, aby se dalo použít vícekrát. To se mi sice zas tak moc nepovedlo, ale v tom je nevyzpytatelnost chemie.
Postupem času jsem si uvědomoval, že mě vlastně ta odborná chemie tolik nebaví, že vlastně není mým cílem stát celý den u digestoře. Proto jsem na doktorské studium pokračoval na Katedru učitelství a didaktiky chemie, kde se nyní věnuji nadaným dětem. Snažím se přijít na to, co přesně je pro středoškoláky ten faktor, který v nich zažehne tu touhu být dobří a pracovat na sobě.